Většinou, když se mluví o pasteveckých psech a jejich původu, mluví se v kontextu s Tibetskou dogou(či Mastifem). Nicméně v dnešní době jsou stále rozšířenější názory, že psi, jejíchž barva kožichu je převážně bílá a jejích lebky nejsou až tak masivní a široké, nemaji moc společného se psy z Tibetu.
Bohužel, zatím nejsou žádné průkazné důkazy o původu tibetských psů, ale stále se pracuje s teorií z 19. století, které právě provázání tibetských psů a pasteveckých psů stanovilo. Dle některých názorů Pyrenejský horský pes je přímý potomek vlka, další tvrdí, že je potomkem Tibetského Mastifa a ti poslední, že se jedna o psa, který nemá nic společného s Tibetským Mastifem. Právě poslední názor je velmi zajímavý vzhledem k rozdílům výše uvedeným.
Archeologické nálezy z oblastí himalájských nížin ukazují, že silní psi žili zde již tisíce let. Na druhou stranu také poukazují na to, že daleko od Himalájí , v oblasti Mezopotámie, se objevili první pastevečtí psi již 4000-5000 let př.n.l. Nicméně do Mezopotámie tito psi byli také přivedeni Sumery. Tito psi vypadali podobně jako dnešní hlídači stád a měli světlé kožichy. Předpokládá se, že Sumeřané kromě toho, že s sebou donesli rozvinutou kulturu do Mezopotámie, tak s sebou vzali i své hlídače stád. Neustálými válkami a stěhováním nomádů byli tito psi rozšířeni do dalších oblastí.
Na výše uvedeném obrázku, vidíme, dva směry šíření pasteveckých psů do Evropy.
Tibetský pes, čí krev je s určitosti alespoň z částí v pasteveckých psech, byl v Řecku známí již v 5 stol.př.n.l. Evropský název tohoto psa byl Molos, podle názvu ilirského klanu Molosa, který žil v oblasti zvané Epirus a byl známý chovem psů. Fotky těchto psů můžeme najít na mincích a také na dalších vyobrazeních starých obyvatel Epirusu. Od roku 431 př.n.l. byl tento pes známý jako ochránce žen v Atenách. V roce 384 př.n.l. známý řecký filosof Aristotel zaznemenal i písemný popis tohoto psa.
Pokud pomineme tmavou či světlou barvu kožichu, tvar lebky nabo stavbu kostry, to co jednoznačně tito psi mají společné, je jejich charakter, temperament či jejich pracovní hodnoty. Samozřejmě, že následkem moderního chovatelství se již nedává až takový důraz na zachování původních instinktů těchto hlídačů stád. Ale naštěstí se stále u těchto, ještě ne až tak rozšířených plemen psů, podařilo v určitých oblastech zachovat původní povahové a vzhledové rysy jednotlivých plemen.
V 70-tých letech 20. stoleíi bylo velmi málo tornjaků. Na rozdíl od již v té době poměrně známých Šarplaninců, byste do této doby informace o tornjakovi v literature nenašli. Tornjakův osud spíše připomíná osud ptáka Fénixe, který se neustále znova a znova rodí z popela.
Tornjak vyobrazený v Chorvatsku Tornjak vyobrazený v Bosně, 14 století
Je velmi málo plemen psů, o kterých je tolik starých a přesných informací o jeho existenci, vzhledu, výšce, barvě a účelu jako je jich u Tornjaka. První písemné dokumenty jsou již z roku 1067 z chorvatského Dakova. Pravděpodobně byl přiveden starými Slovany z oblastí dnešního Iránu. Podmínky, ve kterých Tornjak žil (horské klima s přítomností vlků a medvědů s potřebou majitelů Tornjaků), vytvořily psa fyzický silného, otužilého, skromných potřeb na potravu a ubytování a také vynikajícího hlídače.
V sedmdesátých letech 20. století začala systematická práce s hledáním za horským pasteveckým psem, který je dnes známy jako Tornjak. Několik nadšenců v této době hledalo jedince, kterými by mohli začít chov a ústalit jednou pro vždy toto plemeno. Jejich výběr jak vzhledu, tak povahy byl řízen zápisky o těchto psech z r. 1067 a r.1374. Dnešní tornjak je tedy skutečně takový jaký byl i před skoro 1000 lety. Jména, která jsou vázáná přímo za počátek chovu tornjaka jsou: prof. Stjepan Romić, Ratimir Orban, fra. Stjepan Petar Krasić, Šandor Horvath, Anto Kozina, Hrvoje Perković, Tihomir Kovačević, Marko Medar.
V r. 1979 v Záhřebu byla založena "Komise pro standardizaci tornjaka a založení kontrolovaného chovu" a o tři roky později v r. 1982 byla také opět v Záhřebu založena "Komise pro chov tornjaků" patřící přímo pod Kynologickou unii Chorvatska (KSH) a začalo se s chovem. Plemeno se zapsalo jako národní odkaz Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Již nějakou dobu existovali chovatelé, kteří měli tornjaky pro výstavy(zatím pouze na území uvedených dvou států) či je měli jako rodinné psy. Tito psi právě byli tím genetickým základem spolu s nalezenými tornjaky, dle starých odkazů, pro vznik nových zástupců plemene.
První vrh tornjaka byl zapsán do plemenné knihy v roce 1982. V 90-tých letech dvacátého století vznikají první chovatelské stanice, založené prvními nadšenci. Psi, kteři nesou jejich jména, jsou předkové mnoha dnešních tornjaků. Tornjakovi už nehrozí vymření a nadšenců již není možné spočítat na prstech jedné ruky. Tornjakům pomohl i program ministerstva životního prostředí, které chrání a navrací vlky zpět do přírody. Tím se zpět na pastviny vrací i tornjaci.
Až do r. 2002-2003 bylo toto plemeno relativně neznámé a pro media nazajímavé. Toto se změnilo vydáním knihy" Hrvatski planinski pas tornjak" (Chorvatský horký pes tornjak) autorky Ljiljany Nakić - Petriny. Od roku 2004 došlo k náhlému nárůstu zájmu o tornjaka. V r. 2005 došlo uzavření dohody mezi Chorvatskem a BiH, že se jedná o jedno plemeno, ale ve dvou verzích (Chorvatský tornjak a Bosanskohercegovačky tornjak).
22.2.2006 byla přijata přihláška standardu tornjaka ze strany FCI a následně došlo k jeho odsouhlasení FCI dne 1.6.2007. Aktuálně je plemeno tornjak podmínečně uznané a výstav se účastní ve skupině II.
Gord, nejúspějšnější pes chov. stanice Zagrebački biseri, chovatelky Mirjani Vasiljev, která jako další z mála začala chovat tornjaky, a zasloužila se o podání žádosti na FCI o uznání plemene.(maj. Darko a Senka Kelemenič)
Vysvětlivky k zápiskům v průkazech původu Tornjáků. Tornjaci jsou zapisovaní pod několika zkratkami do plemenné knihy. Zatím je zkratek 6.
HR - Hrvatska Rodovnica*
HUR - Hrvatska Uvjetna** Rodovnica
BHUR - Bosansko-Hercegovačka Uvjetna Rodovnica
BHR - Bosansko-Hercegovačka Rodovnica
JR - Jugoslavenska Rodovnica
JUR - Jugoslavenska Uvjetna Rodovnica
(*Rodovnica = průkaz původu psa **Uvjetna = podmíněná)
Vzhledem k tomu, že u tornjaků začal cílený chov po roce 1970 většinou z nalezených jedinců odpovídajících popisům těchto psů ze zápisů z roků 1067 a 1374, tak jejich předkové nebyli známí. Tedy, tam kde u některého z rodičů nebylo možné určit původ, bylo přidávané písmeno "U". V letech 1979-1992 byli tornjaci zapisováni pod JUR, ale některým bylo zapsaná zkratka JR, byť jejích předkové nejsou známí. Po tomto roce došlo k rozpadu a rozdělení bývalé Jugoslávie a k rozdělení zkratek.
Zdroje informací /Informations from:
Historie
Zobrazení pasteveckého psa na pozůstatcích z babylonských dob
Veterinární péče ve středověkké Evropě
předpokládáný vývoj dnešních psů
FÉNIČANÉ - ZOBRAZENÍ KANGALA(DALŠÍ PASTEVECKÉ PLEMENO
Sultán Bayazit na lovu, reprodukce historické fresky
Kostra neolitického psa z Almeö ve Švédsku, 9300 let stará, z muzea v Falköpingu
