V uplynulých letech se mluvilo o tornjaku jako o silném, odolném a zdravém plemení. Nicméně, psi jsou stejně jako lidi náchýlní mutacím. Někdy jsou mutace žádoucí - přízpůsobení se prostředí, ve kterém zvíře žije. My budeme mluvit o té negativní mutaci, která se v důsledku řízeného chovu bohužel objevuje u všech plemen psů a je dědičná z rodičů na potomky.
Tornjak, jako plemeno, patří k málopočetným psům. teprve v posledních letech jsou tornjaci, kteří maji vyplněný rodokmen i se všemi předky. Tedy zatím relativně málo informací o předcích a jejích dědičných nemocech.
Nicméně, než se pustím do dědičných nemoci, chtěla bych zde podotknout i důležitost správného výběru chovatele ne jen z hlediska těchto nemoci, ale i z hlediska základních štěněcích nemocí. Naše vlastní zkušenost byla nanejvýš trpká a naše první štěňátko zemřelo. V Bosně hlavně není zvykem štěňata očkovat, v Chorvatsku většinou již ano. Nicméně pouze svědomitý chovatele a tak i když chovatel naočkuje, viry závadných nemoci jsou na uvedených územích přítomní častěji než u nás. Naše zkušenost je popsaná v zde uvedeném článku, který vyšel v časopise Fauna, na poslední stránce.
V níže uvedeném tekstu budou uvedeny dvě dědičné nemoci u tornjaka, které jsou zatím známé. Naštěstí nejsou nějak zvlášť rozšířené, protože se většinou takto postižení psi nedávají dále do chovu, ale jsou v genetickém bazénu tornjaka přítomny. V roce 2004 bylo v Chorvatsku registrovaných 1600 tornjaků a v Bosně další asi stejný počet. Do počtu jsou uvedení jak dospělí, tak veteráni, štěňata a zemřelí psi. Tedy, pokud se bude jednat o množství, které bylo možné použít k chovu, tak by to bylo na každé straně asi 1000 psů, celkem tedy 2000 chovných psů a fen. Bohužel se tedy jedná o velmi úzký genetický materiál. Tím spíše se musí opravdu důsledně vyřazovat jedinci vykazující jakoukoliv dědičnou genetickou vadu. V této souvislosti se budeme bavit o dvou dědičných onemocněních:1) Dysplazie kyčelného kloubu a 2) Vchlípení a odchlípnutí očního víčka
Dysplazie kyčelního kloubu
Dysplazie kyčelního kloubu je dedičná porucha, která ve svých závažnějších formách může způsobit zmrzačení, ochrnutí nebo bolestivou artritidu kloubu. Je způsobena kombinací genetických a vnějších faktorů. Vyskytuje se u mnoha druhů zvířat (poměrně vzácně i u lidí), ale nejvíce jí trpí psi, zejména velká plemena.Dysplazie kyčelního kloubu je jednou z nejvíce zkoumaných chorob psů a nejběžnější jednoznačná příčina kyčelní artritidy. U lidí se vyskytuje v četnosti zhruba 0,1% (jeden z tisíce).
Oboustranná dysplazie kyčelního kloubu u psa
Zdravé kyčle
Normální stavba kyčelního kloubu
Ve zdravé kyčli je stehenní kost (femur) napojena na pánev v kyčelním kloubu. Téměř kulovitá hlavice stehenní kosti (caput ossis femoris) zapadá do kloubní jamky (tzv. acetabulum). Kostěný povrch hlavice a jamky je krytý chrupavkou. Kosti poskytují sílu nutnou k nesení váhy těla, zatímco chrupavka umožňuje široký rozsah pohybu. Normální funkce kyčlí může být ovlivněna dědičnými a vrozenými vadami, úrazy a získanými chorobami jako např. osteoartrózou a revmatoidní artritidou.
Dysplastická kyčel
Na kloubu trpícím dysplazií bývají abnormální dvě věci: zaprvé, hlavice stehenní kosti není pevně a hluboko usazená v acetabulu (drží jen volně nebo je usazená pouze zčásti); zadruhé, hlavice a jamka nejsou hladké a oblé, ale deformované, a způsobují tak opotřebení kloubu a abnormální tření při pohybu. Na tento stav tělo reaguje několika způsoby. Kloub sám se neustále opravuje vrstvami nové chrupavky. Nicméně tento proces je poměrně pomalý (chrupavka není prokrvená a proto neregeneruje stejně rychle jako tkáně, kterými protéká hodně krve). Kyčel tedy trpí nadměrným opotřebením nebo nedrží váhu těla odpovídajícim způsobem. Kloub se zanítí a vznikne cyklus ničení chrupavky, zánětů a bolestí. Je to samoudržovací proces, při kterém dochází k dalšímu poškozování kloubu a tím se snižuje jeho schopnost odolávat opotřebení. K poškozování přispívá i zánět a v kostech kloubu se navíc může vyvinout osteoarttóza, viditelná na rentgenovém snímku jako malé úlomky kosti, které kloub také dále ničí. Prvotní deformace kloubu se časem může zhoršovat nebo zůstávat neměnná. Pes může trpět bolestí i přes dobré výsledky rentgenů, a stejně tak nemít žádné viditelné problémy ani při velmi vážném poškození, patrném ze snímků. Stav kyčle je pouze jedním z faktorů určujících míru, do jaké dysplazie ztěžuje život a způsobuje bolest. Při mírné až středně těžké dysplazii jsou to často druhotné účinky nadměrného opotřebení kloubu nebo artritidy spíše než dysplazie samotná, které přímo způsobují zjevné problémy.
Příčiny a následky
U psů bývá obvykle příčinou hlavice stehenní kosti, která nezapadá do jamky v pánvi, případně špatně vyvinuté svalstvo v pánevní oblasti. Velká a obří plemena jsou k dysplazii náchylná všeobecně, trpí jí ovšem i kokršpanělé a shetlandští ovčáci. Vyskytuje se také u koček, zejména siamských a mainských mývalích. Zvířata si obvykle od bolesti pomáhají tím, že omezí pohyb postiženého kloubu. Může se to projevovat „zaječím poskakováním“ (obě zadní nohy se pohybují společně), méně dynamickým pohybem (při běhání, skákání…) nebo strnulostí. Protože se kloub nemůže plně hýbat, tělo se přizpůsobuje využíváním páteře, což často způsobuje problémy s páteří, koleny a měkkými tkáněmi. U psů se dysplazie téměř vždy objevuje před dosažením 18 měsíců. Defekt může být jak velmi mírný, tak prakticky zmrzačující, a někdy vyvolává vážnou osteoartritidu. Dysplazie kyčelního kloubu se nejčastěji objevuje u středně velkých a velkých čistokrevných psů, jako např. retrívrů, rotvajlerů, mastifů a bernských salašnických psů, ale vyskytuje se i mezi menšími plemeny jako jsou španělé.
Klinická diagnostika a testy
Symptomy
Psi vykazují známky strnulosti nebo bolesti při vstávání, neochotu ke cvičení, poskakování nebo jiný abnormální způsob chůze (při běhu se nohy pohybují naráz spíše než střídavě), chromost, bolest, neochotu stát na zadních, skákat a chodit po schodech, dislokaci kyčelního kloubu nebo chřadnutí svalstva v oblasti kyčle. Rentgenové snímky potvrzují přítomnost dysplazie, ale u některých psů je tato porucha do dvou let na rentgenu neviditelná. Navíc mnoho postižených psů nevykazuje klinické příznaky; u některých se projevují i dříve než v sedmi měsících, zatímco u jiných až později v dospělosti. Toto je zčásti dáno tím, že prvotní porucha v kyčli může být mírná nebo vážná, stabilní nebo zhoršující se, a tělo někdy dokáže poškozený kloub opravovat tak dobře, že se s poškozováním vyrovná. Různá zvířata mají také různý práh bolesti, různou hmotnost a různý způsob a množství pohybu; lehký pes, který jen chodí, zatěžuje kloub jinak než pes těžší nebo aktivnější. U některých psů se příznaky objevují brzy a jiní onemocnění nemusí vůbec pociťovat. Každý případ se proto musí řešit podle individuálních faktorů; nabízí se řada možností léčby.
Diagnóza
Klasický diagnostický postup využívá rentgenových snímků a bodovacího testu kyčlí. Provádí se v odpovídajícím věku a je vhodné ho zopakovat ještě v dospělosti (pokud se test udělá příliš brzy, jsou výsledky neprůkazné). Protože dysplazie je do velké míry dědičná, doporučuje se zkontrolovat stupeň dysplazie u rodičů před koupí štěněte a také při posuzování vhodnosti psa pro chov. Ale přestože je tato porucha dědičná, může se objevit i u psů, jejichž rodiče mají stupeň dysplazie negativní. Při diagnóze suspektní dysplazie se kromě rentgenových snímků sleduje pohyb a chování psa, aby se posoudilo, zda je ovlivněna kvalita jeho života. Chromost, abnormální pohyb kyčlí a páteře, obtíže při běhu a omezená pohyblivost jsou zjevné důkazy problému. Toto se musí brát v potaz, neboť zvíře může trpět velkými bolestmi i při dobrých výsledcích rentgenů. Je také běžné zrentgenovat páteř a nohy spolu s kyčlemi, protože měkké tkáně mohou být namáhány velkým napětím dysplastické kyčle nebo mohou být objeveny další faktory ovlivňující pohyblivost v kyčlích, například poškození nervů. Existuje několik různých systémů pro posuzování stupně dysplazie, zpravidla však vedou k rozdělení do pěti kategoríí: A – negativní, B – hraniční, C – mírná dysplazie, D – střední dysplazie, E – těžká dysplazie. Pro pořízení korektních snímků je nutná sedace zvířete, aby bylo možné ho udržet v klidu ve správné poloze a aby se snížil svalový tonus.
Dlouhodobá bolest
Je důležité si uvědomit, že zvíře pravděpodobně žije s dysplazií od několika měsíců věku, a zvyklo si tedy na chronickou bolest a naučilo se s ní žít. Psi trpící takovouto bolestí ji obvykle na sobě nedávají znát. Někdy si najednou sednou během chůze nebo odmítají chodit či vylézt někam, kam jsou zvyklí, ale to může být příznak mnoha jiných problémů, včetně trnu v tlapě nebo dočasné bolesti svalu. Proto je rozpoznávání bolesti méně obvyklý způsob detekce dysplazie než sledování způsobu chůze a dalších výše popsaných abnormalit.
1) Entorpium (vchlípení očního víčka)
2) Ektropium (odchlípnutí očního víčka)
1) Entropium je vchlípení až vtočení volného okraje víčka směrem k bulbu s následným drážděním spojivky i rohovky řasami a srstí víčka. Kongenitální entropium je poměrně časté a je geneticky fixováno, je tedy nejen zdravotním problémem, ale i důvodem nezařazení jedince do plemenitby. Negativní vliv dráždění rohovky a spojivky chlupy kůže vtočeného víčka se projevuje bolestivostí, častějším přivíráním víček, zvýšenou sekrecí slz a pokud je iritace dlouhodobá, přidávají se zánětlivé změny na spojivce a později i na rohovce. Ty mohou v krajním případě vyústit v rohovkové vředy. Plemenná příslušnost u dědičného entropia (entropium hereditare) je v úzkém vztahu k době výskytu prvních klinických příznaků onemocnění. Například šarpej je postižen záhy po otevření oční štěrbiny, retrívr, buldok, čau čau a rotvajler přicházejí s prvními potížemi mezi 2. měsícem a jedním rokem života. Čau čau je problémové plemeno ve vztahu k entropiu a následnému dráždění srsti víček i ve středním věku. Vchlípením je většinou postižena část spodního víčka ve vnějším očním koutku. Onemocnění může být jednostranné i oboustranné. Entropium je relativně nejčastěji popisovanou vadou, které si snadno všimne již chovatel podle výše popsaných klinických příznaků. Na včasnosti odhalení onemocnění závisí i prognóza. U zanedbaných stavů může být nezvratně postižen vízus. Pro posouzení genetické fixace je vždy nutno vycházet z anamnestických údajů, tedy znalosti informací o předchozím životě jedince a případně stav odlišit od entropium cicatriceum , tedy jizvy jako následku traumatického stavu.
2) Ektropium je opačným stavem než entropium, tedy oddálení volného okraje víčka od bulbu při současném umožnění zvýšené mechanické iritace rohovky a obou spojivek zejména prachem a nečistotami z okolního prostředí. Častěji se setkáváme s hereditárním výskytem vychlípeného víčka podle plemenné příslušnosti - ectropium congenitale (nejvíce bývají postižena plemena baset, kokršpaněl, bladhaund, svatobernardský pes, šarpej, boxer, doga), tedy plemena s volnou faciální kresbou, než s ectropium senile u starších lymfatičtějších jedinců či s poúrazově vzniklým ectropium cicatricosum, tedy entropiem způsobeným vytvořenou jizvou. Klinicky a geneticky závažnější je tedy vrozené ektropium, pozorovatelné již od štěněcího věku. Majitelé si často stěžují na tzv. intermitentní fyziologické ektropium, ke kterému dochází u větších plemen (retrívr, irský setr, doga, boxer aj.) v souvislosti s únavou faciálních svalů. Ráno je spodní víčko ve fyziologické poloze, v pozdních odpoledních hodinách dochází k everzi, tedy odchlípení. Klinické příznaky jsou snadno viditelné. Změna polohy víčka je doplněna výrazným překrvením spojivky, slzotokem nebo až změnami na rohovce u chronických případů. Kogenitální entropium se tedy ponejvíce týká spodního víčka, zejména jeho střední části. U starších psů, markantní je to u kokršpanělů, se v souvislosti s uvolněním mimických svalů setkáme s poklesem horního víčka. Řasy horního víčka pak intenzivně mechanicky iritují spojivku a rohovku. U starších kokršpanělů, bladhaundů či basetů je častým oboustranným problémem kombinované entropium a trichiáza horního víčka s ektropiem dolního víčka pro značné uvolnění a poklesnutí faciální kožní kresby. Kombinované ektropium-entropium (diamantové oko) se vyskytuje u svatobernardského psa, španělského mastina, bladhaunda i kokršpaněla. Nedostatečnou funkcí okohybných svalů a vazů víčka vzniká abnormálně velká víčková štěrbina a rozsáhlé ektropium přechází v obou očních koutcích v entropium. Oko není dostatečně chráněno víčky a spojivka je značně překrvená, zarudlá, často s hlenohnisavým sekretem. Defekt je snadno patrný a nezaměnitelný.
